LTŠ 2004

Letní táborová škola Kamenec

„Eltéeška“ v Kamenci je už tak trochu pojem. Pro ty, kteří ji zažili a stali se tak kvalifikovanými instruktory, i pro ty, kteří o ní jen slyšeli. Letos v srpnu jí prošlo čtyřicet mladých lidí od 15 do 18 let. Pojmem je i sám Kamenec uprostřed Orlických hor. Pionýrský tábor, kde „Stromy rostou do nebe“. Tak totiž už v padesátých letech nazval svou knížku s mírně foglarovským námětem spisovatel Jan Mareš. Rostou tu po desetiletí i kluci a děvčata nejen z Náchoda a okolí, ale doslova z mnoha míst republiky. Pionýři i nepionýři. Vraťme se však do srpnových dnů a ke „školení“.

STROMY I INSTRUKTOŘI TU STÁLE ROSTOU DO NEBE

„Byla by škoda nevyužít zdejšího prostředí, které přímo nabízí zaměření hlavně na turistiku a tábornictví,“ říká vedoucí pionýrské ústřední LTŠ Táňa Šormová. Sama tu v roce 1972 začínala jako táborová instruktorka družiny a patří tak k těm, kteří tu mnohé stromy sázeli a ošetřovali a dnes vidí, jak rostou skutečně až do nebe. Program školy lze podle ní rozdělit na tři části: turistika, teoretické vzdělávání a hry v praxi.
Školu „táhne“ už řadu let nejen Táňa, ale i Jirka Stuchlík. Vzpomínají: „Zezačátku, v prvních letech, sem jezdili i dvacetiletí. Přece jen už zralejší, zkušenější. Spíš si ověřovali, co už vědí a co by mohli dál využívat. V posledních letech tu máme skoro ještě děti od čtrnácti do sedmnácti… Se vším, co k tomu patří u adolescentů. Někteří se tváří, jakoby už dávno snědli Šalamounovo moudro. A jindy zase bezradně koukají, co se po nich vlastně chce… Hledají důvody, proč něco nejde, místo, aby se hledaly způsoby, jak by to mohlo jít…“
Budoucí kvalifikovaní instruktoři sem přicestovali doslova ze všech koutů republiky. Také z různých skupin, oddílů. Jana Šormová, další členka nejužšího štábu, krčí rameny: „Jasně, když přijede instruktorka z tanečního oddílu, kouká… Dělá tu najednou věci, které v životě neviděla. Sbalit se na výlet nikdy nemusela – a tady musí. Překážková dráha nebo střelba ze vzduchovky je pro někoho opravdu nevídaná novinka. Ale já myslím, že se to všem může vždycky hodit. Když ne v jejich oddíle, tak do budoucna pro někdy život určitě!“

Školácké finty neuspějí

Tentýž večer čeká v táborové jídelně adepty instruktorství test „na tři minuty“ ze znalostí o bezpečnosti práce s dětmi. Dva listy s předepsanými možnými odpověďmi. Přednáška k tomu už byla. Na některé důležitosti ostatně soustavně upozorňují i při praktické činnosti vedoucí „školních“ oddílů Kryšot, Čtvrťák a Yátro.. „Nezapomeňte, že v civilu jsem učitelka a tak jistě znám všechny možné školácké finty,“ hlásí Táňa. „Nezkoušejte opisovat, umím to poznat a dva úplně stejně vyplněné testy budou prostě při hodnocení podezřelé…“ Zvedá se ruka drobné dívčiny s rezatým přelivem: „A jak to poznáte, když třeba budu mít stejný test jako někdo, kdo sedí na druhé straně místnosti?“, ptá se trochu zlomyslně a v jídelně to souhlasně zašumí. „Přece vím, kde kdo sedí, ne?“, mávne rukou Táňa. Následující den při hodnocení se ukáže, že asi nikdo neopisoval. Objevila se však jiná finta: Ze tří čtyř navržených odpovědí měla být ta nejsprávnější jen jedna, ale někteří hoši i dívky pro jistotu zaškrtli všechno, co se jim zdálo pravděpodobné. „Budou muset opakovat,“ krčí rameny Táňa. Test, mimochodem, mnozí odevzdali do pěti minut bez větších chyb.

Hry v praxi

O důležitosti her v životě dětí se tu jen nepřednáší. Hry dospívajících patří i k programu. Každý účastník (i vedoucí – instruktoři oddílů) má u „štábky“ na polici svou sklenici s barevnými korálky. Každá barva něco znamená, třeba: Zamysli se nad sebou, jsi mimo… Nebo: Naštval jsi mne…, Jsi krásný, krásná, jsi líný, líná, jsi moje sluníčko… Každý může každému jednou denně „udělit“ jeden korálek. A na vedlejší nástěnce vedle se objevuje zoufalý výkřik: „Kdo mi dal černé korálky, koho jsem naštvala? Chci to napravit, ozvěte se!“
Ne každý si asi na závěr ze získaných korálků udělá ozdobný náramek nebo náhrdelník, ale o tom je ta hra. A funguje to.
Instruktorské oddíly samozřejmě také soutěží. Pochopitelně i v pořádku, ale také v „Zásobování vodou“ pomocí kanistrů, montování potrubí a posílání míčků na desítky metrů, přenášení hořící svíčky, v soutěžích známých i neznámých. Dost rozhodne i závěrečný tvrdý závod, kde každý ukáže, co umí a těžko zdůvodní, že něco nešlo.

Kvalifikace v teorii i v praxi

Naučit se tu může, každý, kdo chce, vlastně všechno důležité pro vedení družiny, ale i pro možné budoucí vedení oddílu. Třeba i zásady jeho vedení a velení, jak připravit rozpočet akce s dětmi, jak ji vyúčtovat, a jak ji vůbec programově připravit, jak má vypadat schůzka, ale také propagační leták oddílu nebo družiny, a třeba i jak se dělá situační plánek tábora a okolí. Nechybí ani noční hlídky i bodování pořádku. O základech první pomoci se tu jen nemluví. Legenda je jednoduchá: Někde v okolí došlo (jakoby) k většímu neštěstí. Leží tu porůznu zranění, krvácejí, jsou v bezvědomí… Budoucí instruktoři si musí poradit, správně ošetřit figuranty – a nikoho nebude zajímat, jestli se někdo „štítí krve“. Při práci s dětmi přece nakonec všichni odpovídáme za jejich zdraví a životy.
Část jednoho odpoledne je věnována balení a přípravě na výlet. Zkušení instruktoři oddílů Čtvrťák a Yátro (mají za sebou i roky praxe na kameneckém táboře) vysvětlují nejen, jak a co sbalit. „Nadiktovat dětem, co mají mít s sebou, nebo jim dát napsaný seznam, to se taky dělá. Ale víc je naučíte, když si s nimi začnete povídat: co budou podle jejich názoru potřebovat, vysvětlíte, proč, kdy… Snažte se, aby jim nebalily maminky, pak s tím budete mít spoustu starostí, protože děcka nebudou vědět, co vlastně a kde mají…“ Zkrátka – metodika v praxi. Navíc – jde vlastně o vyprávění dvou zkušených a uznávaných chlapíků, kteří se navzájem doplňují, nechybí jim ani humor a když další den nastoupí sbalení a nachystaní na jednodenní akci, každý vidí, jak by měl vypadat. A to ještě mnozí netuší, že mapy a buzoly nedostali jen pro legraci. Někde dál od tábora budou možná vysazeni – a – poraď si, jak umíš!
Budou si umět opravdu poradit i ve svých oddílech a skupinách v Čechách i na Moravě? To se teprve uvidí. Možná, že někteří trochu i nabourají stereotypy obvyklého života tam, kde dostanou na starost družiny, schůzky, hry. Ale i to bude v pořádku. Děti přece stereotypní rutina nesmírně nudí.

Karel Krtička