8. Řízení oddílu

Vedu, vedeš, vedeme

Něco o stylech vedení, o jejich typologii a podobných kulišárnách. Jací jsme? Jací jsou jiní vedoucí oddílu? Jak svůj oddíl vedou?

Ze své vlastní zkušenosti jistě víte, jak se stejnými dětmi mohou dva různí vedoucí zacházet zcela odlišně. Mluvíme-li o stylu vedení, většina z nás si vybaví nejznámější dělení na liberální, autoritativní a demokratický. Připomeňme základní znaky:

• liberální – vedoucí ponechává dětem volnost, pravidla a požadavky nejsou vždy jasné a stabilní;

• autoritativní (autokratický) – vedoucí zaujímá dominantní pozici, rozhoduje, vymezuje, určuje, od dětí je požadována poslušnost a ochota při plnění zadaných úkolů, jejich samostatnost je omezena;

• demokratický – vztah vedoucího a dětí se více blíží partnerství, děti se podílejí na rozhodování, plánování, organizování a hodnocení činnosti oddílu, vedoucí podporuje jejich aktivitu, pravidla a  požadavky formulují společně.

Méně známá, ale obsažnější, je typologie podle Likerta:

• vykořisťovatelsko-autoritativní styl – vedoucí jedná autokraticky, komunikace probíhá většinou jednosměrně, vyžaduje se tvrdá disciplína, není zájem o iniciativu a aktivitu, užívá se negativní motivace obav a strachu;

• benevolentně-autoritativní styl – převažuje autoritativní složka, vedoucí částečně toleruje názory podřízených, panuje silná kontrola, kombinuje se pozitivní i negativní motivace;

• konzultační styl – vzájemná součinnost vedoucího a ostatních, ale v rámci limitu důvěry, kterou si vedoucí vytvoří, částečná delegace rozhodovací pravomoci, důležitá rozhodnutí na vrcholu, převažuje pozitivní motivace, kontrola je výběrová, panuje určitá tolerance k chybám;

• participační styl – je založen na značné důvěře vedoucího k ostatním, značná autonomie pro rozhodovací procesy, neformální oboustranná komunikace, společná příprava závažnějších rozhodnutí, motivace je obvykle pozitivní, pomáhá jí podíl na úspěších i neúspěších společné činnosti, kontrola je výběrová, výsledky se sdílejí konstruktivní formou s členy týmu.

Jednotlivé typy vedení mají své výhody i nevýhody. Jde pouze o schéma. Málokdy se vyskytují v čisté podobě. Každý vedoucí spontánně a  přirozeně inklinuje k určitému řídícímu chování. Hraje v tom roli naše vlastní výchova, schopnosti, vlastnosti, temperament a další okolnosti. Způsob našeho chování je ale podmíněn i konkrétní situací:

Stejně direktivně budeme muset zasáhnout, jestliže si naši sedmiletí svěřenci bez jakýchkoli zkušeností naplánují víkend s adrenalinovými sporty. 

Oproti tomu v situaci, kdy člen oddílu přichází s problémem (například konflikt mezi dvěma dětmi, žádost o pomoc), bude na místě snaha o vyjednávání, vedení k nalezení vlastního řešení.

Vidíte-li, že dítě je plně zaujato hrou a nadšeně pokřikuje na kamaráda přes silnici, zbystříte. Bez rozhlédnutí se vrhne do vozovky, protože potřebuje rychle dostihnout dalšího účastníka hry. V takovém okamžiku každý vedoucí zareaguje autoritativně – na dítě křikne, nebo je fyzicky zastaví. Zde není na místě diskuse a vyjednávání.

Podobně jako jednotlivá situace může se náš způsob řízení měnit podle vývoje oddílu (viz předchozí kapitoly). V začátcích, kdy se teprve utvářejí vztahy a pravidla uvnitř je na místě spíše autoritativní vedení. Později vedoucí postupně předává kompetence dětem a sám ustupuje do pozadí. V ideálním případě pouze koordinuje. Měli bychom být schopni alespoň částečně pružně přizpůsobovat svůj styl vedení. Je to ale dost náročné. Vyžaduje to odvahu a  vytrvalost. Prošli jsme si asi všichni fází, kdy jsme byli přesvědčeni, že co si neudělám sám, nebude uděláno dobře. Pevně věříme, že se to podaří překonat. Chceme-li totiž, aby se děti postupně zapojovaly do řízení oddílu, musíme je to naučit. Je to pracné a zdlouhavé. Výsledky ale stojí za to. Vybavíme totiž děti dovednostmi, které je budou provázet po celý život a mnohdy jim mohou výrazně pomoci.

Chystáme-li například poradu vedení a členů oddílu, na níž se má plánovat činnost, musíme vše dopředu dobře promyslet: Čeho chci vlastně na poradě dosáhnout? S čím se na koho mohu obracet? Co komu svěřit? Co nechat na dospělých, co na dětech? Jaké pomůcky nám pomohou (kalendář, plán prázdnin, loňský plán, plán akcí skupiny apod.)

Teprve když si podobné otázky ujasním pro sebe, mohu oslovit ostatní. Měli by mít šanci se na plánovací poradu také připravit. Drž se hesla: co můžeš, připrav předem. Rozhodně bys ale neměl chystat už předem všechny nápady, akce a detaily. To by pak schůzka neměla smysl.

Dbej na to, aby z takové porady vždy zůstal hmatatelný výsledek (zápis, jasný závěr apod.), úkoly byly rozděleny jasně a jmenovitě, u každého byl uveden termín splnění. Děti by neměly odcházet s pocitem, že jejich náměty a myšlenky byly zameteny pod koberec. i nereálné vize stojí za diskusi. Jejich autor se alespoň dozví, proč je nelze uskutečnit. Příště to třeba vylepší.

Nepodceňujme děti, mohou nás mile překvapit.

Orientační test stylu vedení

Jde o  subjektivní posuzování vlastního chování, jeho výsledky lze proto brát pouze orientačně. Pokud se chcete o sobě dozvědět více a máte dostatek odvahy, vytvořte podobný dotazník pro děti. Mohou posuzovat vaše chování z vnějšku. Takové výpovědi by pak bylo zajímavé srovnat s vašimi.

Otázky:	Možnosti řešení:
Domlouváte-li se v oddíle, kam pojedete na výpravu, čí názor zpravidla převáží?	vysvětlím přednosti vlastního návrhu a většinou jej prosadím
	probereme všechny návrhy dětí i dospělých, snažíme se posoudit přednosti a nevýhody jednotlivých míst
	nechávám to na dětech
Kdo může nejlépe zhodnotit oddílový tábor?	hlavní vedoucí, popř. oddíloví vedoucí
	je dobré brát v úvahu hodnocení všech, tedy dětí, instruktorů i vedoucích a vedení vč. technického personálu
	tábor, který máme za sebou, je ukončená záležitost. Pokud si nikdo nestěžuje, není potřeba jej zvlášť hodnotit
Co udělám při konfliktu mezi dětmi?	musím je rozsoudit a  třenice rázně zarazit
	pokouším se děti vést k tomu, aby si řekly o svých pocitech, mluvily o tom, proč se hádají, snažily se najít smírnou cestu
	řešení nechám na nich, je to jejich věc
Co následuje, když dítě nesplní zadaný úkol, přestože to slíbilo?	vyhubuji mu a udělám to sám
	ptám se, proč to neudělal, a nechám děti, aby navrhly co dál
	prostě to udělá později
Nakolik jsem při vedení oddílu přístupný názorům jiných?	na vedení mám jasný názor, myslím, že si dokážu poradit sám
	zajímají mě postřehy a názory ostatních členů oddílu
	děti si většinou poradí samy
Jak se zachovám, když udělám chybu a děti to zjistí?	chci si zachovat autoritu, proto se snažím kritiku zarazit
	mluvíme s dětmi o  tom, proč se chyba stala a jak ji napravit
	obvykle to pominu, děti přece taky chybují
Z čeho vycházím při tvorbě ročního plánu oddílu?	zpravidla ze svých zkušeností a představ
	snažím se zapojit všechny členy, mohou přijít s nápady, přáními i  konkrétními akcemi
	roční plán nedělám, snažím se reagovat na momentální stav, výpravy děláme podle času

Určitě jste si všimli, že vysněný ideální stav je uveden vždycky jako druhá možnost. Jde o to, abychom si navzájem naslouchali, vnímali problémy, brali se vážně a respektovali stanovená práva a prostor. Nikde ale není psáno, že se občas od ideálu nemůžeme vychýlit (podle uvedené tabulky) nahoru či dolů, ale vždycky ho musíme mít na paměti.

Máte odmítavé postoje?

Námět je určen spíše ostříleným vedoucím. Často se stane, že iniciativu mladých lidí zmrazíme nevhodným postojem k věcem, které děti přitahují. Mějte proto neustále na paměti, že nemusí jít vždycky o perfektní výsledek. Pokud jsou návrhy a jejich realizace přijatelné, zdržme se dopředu odmítavých postojů. Hlídejme proto ve svých sděleních vět typu: to je zajímavý nápad, ale…, ale ten můj je lepší…, ale na to nejsou peníze…, ale to nejde.

Uměli byste formulovat lepší odpovědi? Zkuste nechat děti, ať nevýhody svých řešení zjistí samy. (Jen jedna superdůležitá poznámka: nesmíme se při tom připravit o všechny peníze.)