Poradna pro rodiče
-
Dobrý den.
Mám syna, který bude mít v srpnu 3 roky. Od jeho jednoho roku se u něj projevuje nezvládnutelná agresivita. Strká do dětí často bez důvodu, škrábe děti do obličeje nebo je poráží na zem a utíka dál. Poslední dobou je začne i k sobě pevně tisknout. Snažím se mu to vždy v klidu vysvětlit, opakuju to i 20x za sebou, ale syn na to neraguje. Zkusila jsem mu dát i na zadek a poslat za dveře, to také nezabralo. Babičky říkají, že je rozmazlený a kamarádky, že se může jednat o lehkou formu autismu. Já už se bojím jakéhokoliv kontaktu s dětmi. Syna fyzicky netrestáme, nedívá se na televizi a agresivní pohádky, věnujeme mu hodně pozornosti (chodí i 2 x denně na procházky, výlety, čteme pohádky, hrajeme si s ním, atd.). Na druhou stranu pokud čtu o autismu, tak některé příznaky neprojevuje. Rád se mazlí, až extremně i v noci, neumí sám usnout a spát sám v postýlce. Pořád se dožaduje kojení a to je už rok odstavený. Nemá problémy s pozorností a je velice učenlivý. Snaží se mluvit ve větách a má dobrou slovní zásobu. Musím dodat, že je občas agresivní i na dospělé a na mě. Hází hračky, kouše, dloube do očí a kope. Když zakřičím au a řeknu, že to bolí, tak se tomu směje. Už si opravdu nevím rady. Nejde to po dobrém ani po zlém a mám pocit, že se to s věkem zhoršuje. Děkuji za odpověd. Eva -
Mám syna, který má diagnostikované lehké mentální postižení. Je čilý, rád se pohybuje, jenže v běžných sportovních kroužcích má problémy s pochopením a pak i dodržováním pravidel her a soutěží. Byla bych ráda, kdyby se zapojil do dětského kolektivu a zároveň realizoval v aktivitách, které ho baví a které má rád. Chodí do vašich oddílů takové děti?
-
Dobrý den, před sedmi lety se mi narodil chlapeček s obličejovou vadou – rozštěpem rtu a patra. I když prodělal několik operací, je na něm stále vidět, že vše není tak, jak je běžné. Kvůli postižení má i drobnou vadu řeči a občas mu není rozumět. Již máme několik negativních zkušeností s tím, že byl odstrčen na vedlejší kolej, protože mu ostatní v kolektivu nerozuměli nebo se jim prostě zdál „divný“. Moc si přeji, aby měl krásné a pokud možno bezstarostné dětství. A k tomu určitě patří i kamarádi. Mám však strach, jak ho ostatní přijmou, a nechci mu připravit další traumatizující zážitek. Prosím, můžete poradit, jak mám postupovat a zda berete i „takové“ děti do oddílu.
-
Mám syna s Downovým syndromem, chodí do 3. třídy na základní školu. Pracuje s asistentem pedagoga. Ráda bych mu umožnila, aby se setkával i s jinými dětmi a dospělými, mimo školu. Navázal kamarádské vztahy, zažil legraci a dobrodružství. Zvažuji, zda je to reálné.
-
Mám možná takový divný dotaz, o kterém se mně těžko hovoří s kamarádkami. Ty totiž nemůžou moc pochopit, že mě trápí vynikající známky mé dcery… Chodí do 7. třídy, nosí samé jedničky, ale přesto mně dělá starost právě to, jak jí moc záleží na těch jedničkách. Na prvním stupni to byla dívka, která měla řadu zájmů a chodila do kroužků, které postupně na druhém stupni opouštěla, aby měla čas na školu, aby si nezhoršila známky. Dnes už chodí jenom na angličtinu, která podle ní jediná má smysl, protože se TAM něco naučí.